ŘEZ

dvě mladší ženy snědly sáčky od čaje a na podšálcích zůstala jen voda

odešly s úsměvem

číšnice má dva fleky od červeného vína na květinovém vzoru košile                hned pod srdcem

ještěže máme červené ubrousky

nosí horkou čokoládu, má jí plno kolem pusy a z hrnků je tolikrát upito

asi nikdy v životě jsem si neobjednala malé pivo

jenom čistou pramenitou vodu, prosím

tu je, prosím

ve sklenicích se třpytí pravidelně řezané plošky čirého skla

a na dně se lesknou jejich rozdrcené zbytky

paní pije čaj, co měl chutnat sladce

drží ho v obou rukách a trochu se jí kouří na tváře

někdo nepřišel a ona usrkává hořký čaj

celé je to trapné a mně se z toho chce brečet

Možná se už nesetkáme. Ztratím se ti v husté chumelenici. Zůstaneš stát zcela oslepený vločkami. A už mě nikdy nenajdeš. Odveze tě trolejbus, který náhle odbočí na chodník. Projede městem a porazí pouliční lampu. S dvěma vztyčenými tykadly k nebi zmizí v dáli. Za velkého jiskření se dotkne drátů elektrického napětí a nabere rychlost. Pomůžu ti sbalit kufr. Vezmi si všechno. Na dno neupřímný polibek, pár vynucených obětí a vzpomínek zabalených do pláště jedné zimy. Vezmi si všechny sny. Sny o tom, co se nemělo stát. Vezmi si i svou vůni. A navrch kufru všechny naše rozhovory. Do kapes si nastrkej všechnu svoji zášť a lhostejnost. A už odjeď. Odjeď, prosím.

Zakopla jsem po pár letech. Po pár letech probdělých nocí. Když jsem s bledou tváří a kruhama od očí až po koutky úst procházela ranními ulicemi. Zase mlha. Každé ráno v 6:36 je mlha. Z kávy stoupá pára a teplo z hrnku sžíhá ochablé prsty. Nesnídala jsem.

Quo vadis, vole?

A potom jen tupý náraz na tvrdé dlaždice. Někdo se zvedne z postele. Transfúzi. Cítím jejich pohledy. A jehlu v žíle. Po zápěstí stéká káva. A když vstávám ze země, mám krev na prstech.

Quo vadis, vole…?

Kroky po rozpité ulici. Mokré stromy po stranách chodníků. Déšť se mi rozbíjí o obličej. Nevím, kam odbočit. Kapání. Mlžení. Rez. Telefonní budka. Natřená načerveno s vrzajícími dvířky a tlustým navlhlým telefonním seznamem. Rozdrnčí se telefon. Přejdu ke dveřím. Ze sluchátka se ozve milý hlas.

– Vyřídíme. Zařídíme. Ne, nebudete sama. Jistěže se dostanete. On? Ach, tamten. Ano, dneska dostanete růži.

– Nemohu se zeptat, kdo mluví?

– Můžete. Problémy? Ne, má vás ráda. Nespěte s tím, koho nemilujete.

– Chtěla bych něco namítnout.

– Nemusíte. Vydržte ještě 5 dní, 10 minut a 5 sekund. Bude vás čekat. Kde?      No uvidíte. Nebuďte zvědavá. Vidím, že se vám zavírají oči.

– Jak to můžete vidět?

– Jděte si lehnout. Uvařte si čaj a odpočívejte. Že neumíte? Začněte!

– Už ani nevím, co říct.

– Asi jste chtěla říci hezký den. Nashle. A narovnejte se konečně, už vás musí bolet záda. A zašijte si díru na kabátu. Je strašná.

– Ale co s načatým večerem, že?

Povídají si. Nikdo neví, kdo jsou.

– Konvence zadupávají lidi, kteří chtějí pracovat na Štědrý večer ve svém supermarketu, hluboko do země.

 

A mezitím utíká někdo třetí. Krok mu spoutává blikající řetěz na vánoční strom, v krku má baňku a v nosních dírkách po lajně purpury. Utíká před institucí na velké V. Jenže ona je všude. Brodí se sněhem a těžce dýchá, protože baňka se posunuje trubicí dál dolů. Vyzvrací kapří kosti a zbytky shnilých okurek v obalu z majonézy.

 

– To jo. A taky zabíjí osamělí a opuštěný lidi.

– A vystavují je všeobecné lítosti a vrcholnému soucitu, který je lepkavý a falešný.

– Je to strašně neupřímnej svátek teda.

Druhý se idylicky směje, ale uprostřed smíchu najednou přejde do dusivého kašle.

 

Třetí padá. Padá na zmrzlou zem, protože nemůže utéct. Vé už prolezlo vzduchem. A hlavně je v něm. V důsledku obrovského působení vnějších okolností s ním srostlo.

 

Přestane kašlat a raději si zapálí cigaretu.

– Je to nesvoboda.

– Proč se nechávají tak spoutávat?

– Nevím no. Oni to asi mají rádi. Co by jinýho jako dělali?

Chvíli padá jen popel za okny.

– A kdo jsme my?

Odešed a Přišedší byli z jiných úrovní slov a jiného pohlaví. Opatrně našlapovali kolem sebe od té doby, co se poznali. Ona přímo, ale stydlivě k němu. On směrem lehce od ní. Začal stavět morfematické švy. A ona ho v duchu táhla za ruku ke slovotvornému základu, který vzbuzuje zvláštní a tajemné chvění. A nikdo ještě nenašel jeho skutečný význam a důvod jeho existence. Ona ho taky nechápe, i když ho cítí v levé straně své hrudi. Má neklidný spánek a nahmatá v něm grafické znázornění syntaktického rozboru vět. Dotýká se poměrů mezi hlavními větami, zrychleně dýchá a chvěje se po celém těle. Odešed a Přišedší jsou však z jiných úrovní slov. A nikdo neví, zda mohou být úrovně slov průchozí.

Vítr rozechvívá plameny svíček osvětlujících horskou mýtinu. Stromy vážně hledí, seskupeny do kruhu. Šeptají s klidnými a pokojnými výrazy ve tvářích. „Ještě jednu baňku,“ vydechne malý smrček a doklopýtá k muži.

K muži s rozevlátými vlasy, zmodralým obličejem a zabláceným kabátem celým propíchaným háčky. Smrček pověsí baňku na poslední nezaplněný háček a blaženě se usměje.

Svážu ti zápěstí šálou a přivážu tě k zábradlí. Nehol se, prosím. Polyká kávu a škrtá sirkou. Prsty běhají po strunách nenaladěné kytary. V bouřce zhasíná cigareta. Tikají hodinky na řetízku. Pod krempou černého klobouku píše na bílý papír s vodotiskem. Maluje s rukama od barvy a její doteky jsou otisknuty na jeho bílé košili. Miluji vás. Ztratila se v nekonečné řadě čísel. Odfouknu řasu a namažu krajíc medem. Nejdřív máslem. Chyba. Zase. Pořád je něco špatně. Až budu malý, vezmu si Alenku za ženu, slibuje Malý princ. Tak ať. Jaká růže je ta správná? Bez trnů, nebo s trny? Poletím jako pták ohlušený výstřely děl. Už mlč, řekne a nepochopení tě srazí na kolena. Sbíráš své slzy do konve a zaléváš jimi stromy, jejichž listy se barví dočerna. Když vyjdu ráno z domu, budou pršet papíry. Nevěříš? Posbírám je a nalepím na stěnu, ať mám na co psát. A pak se do ulic vekrade tma a pohltí pouliční lampy. Sfouknu petrolejku a zavřu oči nad svým životem.