ŘEZ

– Ale co s načatým večerem, že?

Povídají si. Nikdo neví, kdo jsou.

– Konvence zadupávají lidi, kteří chtějí pracovat na Štědrý večer ve svém supermarketu, hluboko do země.

 

A mezitím utíká někdo třetí. Krok mu spoutává blikající řetěz na vánoční strom, v krku má baňku a v nosních dírkách po lajně purpury. Utíká před institucí na velké V. Jenže ona je všude. Brodí se sněhem a těžce dýchá, protože baňka se posunuje trubicí dál dolů. Vyzvrací kapří kosti a zbytky shnilých okurek v obalu z majonézy.

 

– To jo. A taky zabíjí osamělí a opuštěný lidi.

– A vystavují je všeobecné lítosti a vrcholnému soucitu, který je lepkavý a falešný.

– Je to strašně neupřímnej svátek teda.

Druhý se idylicky směje, ale uprostřed smíchu najednou přejde do dusivého kašle.

 

Třetí padá. Padá na zmrzlou zem, protože nemůže utéct. Vé už prolezlo vzduchem. A hlavně je v něm. V důsledku obrovského působení vnějších okolností s ním srostlo.

 

Přestane kašlat a raději si zapálí cigaretu.

– Je to nesvoboda.

– Proč se nechávají tak spoutávat?

– Nevím no. Oni to asi mají rádi. Co by jinýho jako dělali?

Chvíli padá jen popel za okny.

– A kdo jsme my?

Odešed a Přišedší byli z jiných úrovní slov a jiného pohlaví. Opatrně našlapovali kolem sebe od té doby, co se poznali. Ona přímo, ale stydlivě k němu. On směrem lehce od ní. Začal stavět morfematické švy. A ona ho v duchu táhla za ruku ke slovotvornému základu, který vzbuzuje zvláštní a tajemné chvění. A nikdo ještě nenašel jeho skutečný význam a důvod jeho existence. Ona ho taky nechápe, i když ho cítí v levé straně své hrudi. Má neklidný spánek a nahmatá v něm grafické znázornění syntaktického rozboru vět. Dotýká se poměrů mezi hlavními větami, zrychleně dýchá a chvěje se po celém těle. Odešed a Přišedší jsou však z jiných úrovní slov. A nikdo neví, zda mohou být úrovně slov průchozí.

Vítr rozechvívá plameny svíček osvětlujících horskou mýtinu. Stromy vážně hledí, seskupeny do kruhu. Šeptají s klidnými a pokojnými výrazy ve tvářích. „Ještě jednu baňku,“ vydechne malý smrček a doklopýtá k muži.

K muži s rozevlátými vlasy, zmodralým obličejem a zabláceným kabátem celým propíchaným háčky. Smrček pověsí baňku na poslední nezaplněný háček a blaženě se usměje.

Svážu ti zápěstí šálou a přivážu tě k zábradlí. Nehol se, prosím. Polyká kávu a škrtá sirkou. Prsty běhají po strunách nenaladěné kytary. V bouřce zhasíná cigareta. Tikají hodinky na řetízku. Pod krempou černého klobouku píše na bílý papír s vodotiskem. Maluje s rukama od barvy a její doteky jsou otisknuty na jeho bílé košili. Miluji vás. Ztratila se v nekonečné řadě čísel. Odfouknu řasu a namažu krajíc medem. Nejdřív máslem. Chyba. Zase. Pořád je něco špatně. Až budu malý, vezmu si Alenku za ženu, slibuje Malý princ. Tak ať. Jaká růže je ta správná? Bez trnů, nebo s trny? Poletím jako pták ohlušený výstřely děl. Už mlč, řekne a nepochopení tě srazí na kolena. Sbíráš své slzy do konve a zaléváš jimi stromy, jejichž listy se barví dočerna. Když vyjdu ráno z domu, budou pršet papíry. Nevěříš? Posbírám je a nalepím na stěnu, ať mám na co psát. A pak se do ulic vekrade tma a pohltí pouliční lampy. Sfouknu petrolejku a zavřu oči nad svým životem.