ŘEZ

baví ji zavírat oči na parapetu nad ulicí

jemná závrať nad lidmi, se kterými možná seděla ve vlaku

a dotkla se jich omylem kolenem

pije vlastní roztržité výdechy do plechovky

a každý den přešlápne do cizí turistické fotky

poslouchám a koušu do mátového čaje

na Týnské prší do prodlužovačky

jsme patnáct desek stolů od sebe

ale vypadáš spokojeně

a já celou dobu přemýšlím,

jak moc je vidět cukání mezi víčkem a obočím

konverzace teče jako hustá barva

co ti můžu ještě dát s sebou?

nic nechceš

když není co říct, pohladí se pes

dojídám oběd

za okny strmí řadové domky

nikdo o mně nic neví

napíšu něco na sklápěcím stole ve vlaku

když se mi šála a čepice pohybují na skle na zavazadla nade mnou

jak jsem se na deset minut cítila bezpečně

jak tě křečovitě držím za prsty

protože jinak už to nejde

a  jak se za okny tramvají nad Vltavou,

jejichž řidiči mají či nemají rádi rozplesklou vodu na předních sklech,

nemůžu přestat usmívat

 

ráno jsem se přistihla při krátké středně intenzivní spokojenosti

a cukla jsem

vím, že je pravda, cos včera řekla, než jsem ti dala pusu na tvář

bojím se už všeho

 

kvádrová auta kopírují linku silnice,

co přeťala a vyhloubila krajinu

jedou za úvaly a nejdou jim vidět kola

je mlha a šedé dráty vedoucí šikmo

trnou usazené do oranice

jak se jednou dotkneš šmirglu

už nikdy nebudeš mít hladké konečky prstů

ptáš se pořád dokola

ale je to jako opakovaně rozštípávat jedno dřevo

i malá tříska se ti vždycky dostane pod kalhoty

jdeš a strhává tě to od prostředka

a on ucukává a bojí se drsných ploch

a ostatní tě nikdy nedrží doopravdy

jak se jednou dotkneš šmirglu

už nikdy nebudeš mít hladké konečky prstů

nezvladatelné a opakující se tlaky prostředí

se projevují pocitem sraženiny v hlavě

a častým krvácením z nosu na bílé umyvadlo,

které nikoho nezajímá

každý den přibude vrstva špíny na sporáku

slova zní jako suchá tráva

vždycky jsem čekala něco hlubšího

ale když budu chvíli ticho

zapadnu sněhem uprostřed města

po skotské whisky si dali espresso

on dlouze mluví a má tvář zčervenalou od alkoholu

když na chvíli zmlkne, dívá se na ikony na obrazovce mobilu

ona dusí asi neexistující slova v hrnku s kávou

občas nejistě kývne, jako kdyby se ptala, jestli vůbec může

potom zkosí pohled na kolena

je shrbená

když oba odchází, zůstává za nimi těžká a upěchovaná vůně

a já nechám špinavé nádobí na stole

poběžím do zpocení v rozepnutém kabátu

vejdu do kina a uprostřed filmu pustím vysavač

Potkan se drží na krýglu.

Napiju se až pak.

– Vyjmenujte všechny konsonanty a vokály. Jinak se s váma nebudu bavit.

– Ale já se do tebe úplně zabouch.

– Z fonetického a morfologického hlediska to nepůjde.

Sprchovat se lze na záchodě, ale jsou tam díry v papíru ve dveřích.

– Ani z toho stylistického.

– Ale já jsem nějakej Pýtrs.

– Zapomeňte na kongruenci. Jsme spojeni pouze adjunkcí.

Napiju se už teď.

– A ostatně jste jen partikule. Naprosto zbytečný.

jeho a moje stopy zůstaly navždy v novém asfaltu

překřížené na dvou a více místech

napršelo do prohlubní po dvojitých podpatcích

a usadil se v nich štěrk

ale mě stále bolí prst,

který jsme ti dávno skřípli do dveří

díra mezi šálou a kabátem nejde zakrýt

a je mi už dlouho zima na krk

prý nic nevíš

ale já jsem si jistá,

že jsi musela jít po tom zaschlém asfaltu s přivřenýma očima

lžička od hrnku na kávu se mi ráno zasekla horizontálně v krku

včera v noci jedli jabko a pár kousků mi stříkli na tvář

pálí to a já nevím, co dělat

přeju si vše unést, ale znám se

chci na kuchyňském stole

poskládat vykřičníky do hranice

a mezery mezi nimi vycpat včerejším večerem

a ostrými okenními tabulkami z minulosti