Svážu ti zápěstí šálou a přivážu tě k zábradlí. Nehol se, prosím. Polyká kávu a škrtá sirkou. Prsty běhají po strunách nenaladěné kytary. V bouřce zhasíná cigareta. Tikají hodinky na řetízku. Pod krempou černého klobouku píše na bílý papír s vodotiskem. Maluje s rukama od barvy a její doteky jsou otisknuty na jeho bílé košili. Miluji vás. Ztratila se v nekonečné řadě čísel. Odfouknu řasu a namažu krajíc medem. Nejdřív máslem. Chyba. Zase. Pořád je něco špatně. Až budu malý, vezmu si Alenku za ženu, slibuje Malý princ. Tak ať. Jaká růže je ta správná? Bez trnů, nebo s trny? Poletím jako pták ohlušený výstřely děl. Už mlč, řekne a nepochopení tě srazí na kolena. Sbíráš své slzy do konve a zaléváš jimi stromy, jejichž listy se barví dočerna. Když vyjdu ráno z domu, budou pršet papíry. Nevěříš? Posbírám je a nalepím na stěnu, ať mám na co psát. A pak se do ulic vekrade tma a pohltí pouliční lampy. Sfouknu petrolejku a zavřu oči nad svým životem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *